Otázka 9 miliard lidí

Světová populace vzroste do roku 2050 z nynějších přibližně 7 miliard na vice než 9 miliard. Otázka může znít, jestli bude dostatek jídla pro všechny, jestli nás planeta uživí.

Éra levného jídla totiž dospěla ke svému konci. Zapříčinění hledejme v kombinaci rostoucí poptávky v Indii a Číně (i když obě země nejsou zatím nijak významnými dovozci potravin, obě jsou téměř soběstačné) a změny stravovacích návyků od obilnin k masu a zelenině, vzrůstající používání kukuřice jako paliva a vývoj vně zemědělství jako například pád dolaru a neklesající cena obilnin, rýže a kukuřice už od roku 1970. Nehledě na globální změny klimatu, jejíž je zemědělství jak příčinou tak i obětí zároveň.

V roce 1996 předpověděla Organizace Spojených národů pro jídlo a zemědělství, že svět vyprodukuje dostatek jídla každému při 2700 kaloriích na den. Několikrát víc než spotřebují lidé v nerozvinutém světě. Problémem hypotézy OSN je mimo jiné distribuce potravin kombinovaná s nedostatkem prostředků v chudém světě na nákup potravin. Zatímco v bohatém světě je problémem obezita, v tom chudém, kde lidé utratí za jídlo vice jak polovinu svých příjmů , je největším problémem jídlo samé(tedy jeho nedostatek a nedostupnost) a počet těch, kteří jsou pod úrovní chudoby (1.25 dolarů na den), je závratný a vzrůstá od 90. let minulého století a strmě od let 2007 až 2008.

Příkladem za chudé je Afrika. Ta na rozdíl od jiných končin světa má velmi rozdílné půdní a klimatické podmínky a ač by zde plodiny mohly být sklízeny několikrát ročně, jsou africké státy nuceny jídlo dovážet. Díky novým technologiím se však africká produkce potravin od roku 2008 poprvé zvyšuje a dvě země (Malawi a Rwanda) začaly potraviny dokonce exportovat. Jedním zdrojem růstu produkce potravin je určitě takzvaná “revoluce hospodářských zvířat”. Ta představuje přesun zvířectva z otevřených ploch kolem obydlí do uzavřených “zásobníkových” prostor, kde je jejich potrava, zdraví a i pohyb důsledně kontrolován. Od bio ke klecím. Tato metoda zaručuje Africe další růst produkce (zatímco volně pobíhající slepice snese za rok asi 50 až 100 vajec, ta klícková až 150) a romantická idea pobýhajících hospodářských zvířat hrabajících kolem stavení se bortí pod argumenty redukování ztrát způsobených nemocemi a predátory a uživení stoupajícího počtu obyvatelstva.

Co se týče člověka, najde ospravedlnění jeho jednání téměř vše. Už i kvůli strmě stoupající spotřebě masa. V celém světě se spotřeba masa v rozmezí let 1980 -2005 více než zdvojnásobila na hlavu a rok. Produkce vajec vzrostla téměř trojnásobně z 27 na 68milionů během stejného období. Zvýšená spotřeba masa a produkce masných produktů a vajec se podepisuje i v jiných oblastech, nejen lidské činnosti. Ptačí chřipka, nemoc šílených krav a globální oteplování (skot produkuje metan, jenž je jeden z nejhorších skleníkových plynů) jsou toho zřejmým příkladem.

Kvůli vyšší produkci vstoupila do hry i genetika. Respektive genetické manipulace, vkládání genů z jedněch buněk do jiných. V Evropě a mimo ni pouze v Kalifornii jsou geneticky upravené plodiny zakázané. To však genetický vývoj nezastaví. Největší pozornost se ubírá k pšenici. Je to nutričně nejbohatší obilnina a také nejvíce pěstovaná. Zatímco luštěniny si vyrábí své vlastní pesticidy jako vedlejší produkt tvorby dusíku, který při růstu luštěnin „mimoděk“ vzniká, pšenice tuto schopnost nemá a tak se vědci snaží přenést větší odolnost i na pšenici. A nejen to. Rychlejší fotosyntéza, o kterou se věda také snaží, by vedla k rychlejšímu růstu, potažmo vyšším výnosům, není vzdálenou budoucností. Díky genetice také nyní víme předem, která plemena a druhy křížit a jak zkrátit generační intervaly, abychom dosáhli nejvyšší produkce a proto nemusíme čekat několik let až generací, až se pokusy křížením projeví.

Nakrmení celého světa není však jen o kaloriích (výnosy, výnosy), ale i o výživné hodnotě potravin, obsahu vitaminů a stopových prvků a není jen o rozšiřování těchto živin do světa, ale hlavně o tom, aby se nutričně bohaté potraviny dostaly na správné místo určení. Navíc, ne všichni jsou schopni živiny v potravě náležitě využít a ocenit.

Bohaté země plýtvají jídlem poměrně stejně jako ty chudé, až polovinu toho, co se vyprodukuje. Obě skupiny ale docela rozdílnými cestami. V USA a Británii bylo zjištěno, že čtvrtina čerstvě nakoupeného jídla z obchodů směřuje rovnou do odpadkových košů nebo je vyhozena obchody či restauracemi. Přední příčky seznamu jídla zaujímá salátová zelenina (včetně rajčat, paprika, okurek a dalších), kdy až polovina je nespotřebována. Třetina produkce chleba, čtvrtina ovoce a pětina ostatní zeleniny – to všechno je nesnězeno vyhozeno do košů. V Americe od roku 1997 plýtvání vzrostlo na 43m tun jídla a v Británii na 4m tun v roce 2006. Jestliže by všechny bohaté země plýtvaly jídlem stejným množstvím jako dvě uvedené výše, velmi přibližně 100kg na osobu a rok, celkové plýtvání přidá až 100m tun vyhozeného jídla za rok k nynějším hodnotám. Což je eqvivalent jedné třetiny celkové světové produkce masa. Kdyby naopak plýtvání západních zemí bylo sníženo na polovinu a jídlo by bylo distribuováno k těm, co ho opravdu potřebují, problém nakrmení všech 9 miliard lidí by rázem zmizel.

V nadcházejících 40 letech čeká farmáře těžká práce, aby všechny uživili. Ještě je zde neustále prostor pro expanzi užitkových ploch, pro zvyšování výnosů obecně. Farmáři zvládají zvyšovat výnosy a zmenšovat ztráty při sklizních. Revoluce hospodářských zvířat bude pokračovat díky genetickým výzkumům a celkové výnosy by měly stoupat o 0,5 až 1,5% ročně. Kolem roku 2050 se předpokládá, že růst světové populace se rapidně sníží, téměř zastaví. S globálními změnami klimatu budou farmáři bojovat asi jako s větrnými mlýny, protože kdyby byli úplně uvědomělí, tak by místo pšenice pěstovali daleko jiné plodiny, např. takové, které by dokázaly pojmout vice CO2. Bude obrovským úspěchem lidstva, když oněch 9miliard dostane potraviny bez přerušení dodávek či cenových extrémů (jídlo ve světě stabilizuje i rozvrací a hlad je největším nepřítelem míru, jak ve čtyřicátých letech upozornil G. Marshall) v důsledku pádu dolaru, zákazům vývozu ze strachu o nedostatek a panického nakupování. Paradoxně by vyšší ceny potravin měly ulehčit farmářům život. Více investic produkuje vice potravin.

Hranice jsou však jisté.
Zeměplocha je kulatá.
Konečná.

Převzato, přeloženo, upraveno a podstatně zkráceno ze „Special Report on Feeding the World“, The Economist, vydání ze dne 26. 2. 2011.