Bogdanino vyznání

Aby jste si uměli dobře představit jak to u nás chodí, musím trochu popsat mojí maličkost. Je mi 20let, mám syna Theodora Phoenixe, mám muže který se mnou bydlí a který zplodil Thea. Jsem tvrdohlavá, afektovaná, majetnická, drzá, žárlivá, umanutá, sprostá, lascivní, vášnivá…

A dokážu i z toho nejmírumilovnějšího Aštara Šerana udělat násilného debila.

Vladan (můj chlapec), je krasný, šikovný, hodný, báječný, se srdíčkem tak velkým, že se do něj vejde i kdejakej kretén..

Nemáme moc peněz, někdy žádné. Vlady je totiž umělec. Ten nepůjde dělat za kasu. A tak nás živí ze všech možných brigád. Naposledy byl na dva dny obsluhovat stánek s oblečením na jakýsi fastival. Ty dva dny bylo hnusně, pršelo a byla pěkná zima. Obsluhoval od rána a chodil spát kolem 3 ranní. A když brigádka byla u konce a dostal do ruky výplatu, nestačil se divit, že má v ruce pouze 500,-… normální človek by se nejdřiv zeptal, kolik dostane za práci, ale Vladánek ne, protože jsou to kamarádi přeci, a ty jeho práci a snahu dokáží ocenit. A tak odjížděl autobusem, za 300,- si koupil lístek do Prahy, strhaný, špinavý, ale stále pozitivní. Nám totiž nevadí, že nemáme na sunar. Hlavně když nás obejme a dá nám pusu. Zlatíčko.

Jindy, to jsem byla ještě těhotná, se rozhodl, ze půjde na rozlučku ze svoji bývalou éterickou přítelkyní,která se stěhuje zpět do Anglie. Hubu jsem měla křivou už jen díky tomuhle, ale to jsem nevěděla, co mě čeká… Zatím co se loučil, jsem tu lezla po stropech s těma nejživějšíma představama jak si to na rozloučenou rozdávaj. Když se konečně vrátil, s usměvem na tváři, přinesl tašku, že prý nám to posílá **Ona**, že se jí to už nevejde do auta. Ani jsem se toho nedotkla a Vladánek začal prezentovat, co že nám to vlastně ta sluníčková stepařka posílá. Polštáře, stojánek na CD, jednu čajovou svíčku a pro Theouška medvídka, kterej vypadal, ze si na něm minimálně honila frndu.

Nasraně jsem všechny věci uložila zpět do tašky a položila před jeho s skříň, jako gesto, ať si s tím dělá co chce, ale já to tu vidět nechci. Druhý den ráno, jsem odešla na nějaký kšeft a když jsem se v 9 večer vrátila tak Vladánek ještě nebyl doma. Nutno říci, že jsme byli nově nastěhovaní a byt byl relativně prázdný. V deset přiběhl uřícený, zda bych mu mohla pomoct. Nestačila jsem se divit, když na chodbě byla snad půlka jejího bytu. Skřínky, knížky, obrázky, stůl, mixér, větrníček a dalších tisíc píčovin. Když jsem to viděla, chtělo se mi Vladana narvat do poštovní schránky a kopat si s ní po ulici. Vzala jsem tedy rudá od vzteku krabici a už si to valím po schodech nahuru, když zahlídnu, že v přepravce co nesu je asi tak 30cm vysoký, složený, umělohmotný plůtek. Ano PLŮTEK. Vytáhnu ho, otočím se na Vladana, co to sakra do prdele je? A Vladánek s usměvem říká, že na zahrádku.. Cože? My máme snad ve čtvrtém patře činžovního baráku zarádku? Plůtek letěl z okna.

I přes to, že většinou působím jako kus ledu, občas dostanu záchvaty dobrosrdečnosti, laskavosti a lásky. Tak tenhle záchvat lásky mě nedávno popadnul a s ním i nepřekonatelná touha tvořit. Napadlo mě, že bych měla Vladánkovi vyjádřit jak moc ho miluju. Můj jedinej nápad byl, ze vezmu nalepovací, barevné kancelářské papírky a polepím jimi celou kuchyň. Byla jsem si jistá, že je doma máme a tak jsem je hledala všude až mě napadla Vladyho skříň. Prohrabávala jsem poličky tak náruživě, protože by mě nic jiného nenapadlo, až na zem vypadlo pár věcí a mezi nimi i fotka. Ne fotce byla vidět Vladana ruka jak drží další obrázek, na tom obrázku je ta již zmiňovaná, opičí žena, a za ní je francouzský supermarket s názvem SUPER U. A mezi super a u bylo pečlive vymalované srdíčko. SUPER LOVE YOU. Během nanosekundy se mi mozkem prohnala spousta myšlenek. Že je to hezký a rozhodně originálnejší než nějaký papírky vylepený v kuchyni.. Sevřel se mi žaludek, rozbolela mě hlava, spustili se mi slzy, sople mi tekly proudem, bolelo mě srdce. Propukla jsem v hysterický pláč. Sedla jsem si a sama sebe uklidňovala, že ta fotka je stará a že dávno miluje mě. To přece vím, protože i přes moje charakterové vlastnosti se pořád vrací domů a někdy mě i obejme. Stará se o mne i našeho syna a vlastně mi projevuje dostatek lásky, pochopení a podpory. Ale problém není v tom, že pochybuji o jeho citech, ale v tom, že je neprojevuje tak hodně jak ja bych chtěla. Pro mě nikdy nic tak originalního neudělal. S nádechem jsem pokračovala v hledání papírků, nevzdávajíc to a když jsem je konečne našla, napsala jsem na ně co se mi stalo a jak strašně se cítím, napsala jsem jak moc ho miluju. Že se mi stýská pokaždé asi minutu po tom co za sebou zavře dveře, Že ho chci mít stále při sobě. Chodit s ním ruku v ruce, líbat ho tak vášnivě, náruživě a dlouze až z toho bolí rty… A spousty dalších zamilovaných keců. Na posledním papírku stálo, že si moc přeji, aby mě miloval nejvíc na světě, ale že teď už mi stačí, když mě bude milovat alespoň z poloviny tak, jak už milovat dokázal.

Zhrzelá, že pro ní chtěl být originálni a pro mě je průměrný jsem přemýšlela, kam tento výtvor vylepím a rozhodla jsem se, že záchod bude nejleší místo. Přečetla jsem si asi desetkrát co jsem vyplodila. Napadlo mě, že tohle pro něj ta šmizla určitě nikdy neudělala, napadlo mě, že jsem úžasně kreativní. Ale pak přišla myšlenka, že jsem odporná, protože i když můj muž má spousty chyb, tak v projevování lásky je jednička mezi všemi muži co mi kdy vstoupili do života. Neumím překousnout, že nejsem jeho jediná, že přede mnou už taky prožíval lásku.

Tak se nám to krásně vyvažuje. Někdy je blbec on a někdy já. A většinu času jsem šťastná.

Teď přemýšlím, že začnu stepovat.

5 komentářů

  • Zdena napsal:

    Hele, vod ženský sem jako nikdy nic nečetla. Připadalo mi šecko dycky jak krepsilonky když přinde opravář na telku… Ale totok! No tohle!, já sem z toho…..No to by mě ani ve snu…

  • vena napsal:

    …pěkné to je,takove upŘimné. Gratuluju k miminku:).

  • d.d. (dana drábová) napsal:

    1*

  • Zdena napsal:

    Dano, o vás sem už teda ale dlůho neslyšela…jak sa máte?

  • Malá Velká Žena napsal:

    Já zase začnu horolozit…vždycky jsem měla pocit méněcenosti, že se neumim se svojí tlustou zadnicí po dvou dětech pověsit za prsty na skálu a ještě u toho být sexy! A bude mě to provázet celej život až možná v krizi středního věku seberu odvahu a zkusim to. Jistojistě si rozbiju hubu, nebo zlomim kyčel a pak… v eldéence.. sama…smutná..budu proklínat ,,šmizlu obecnou“ kterou máme asi každá tak nějak v hlavě a kvůli kterejm děláme takový pičoviny!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *