Tak jak se to už v květnu stává, tak i na mě v tomto týdnu přišly choutky na nějakou pěknou večerní vyhlídku směřující na západ. Na takovou kterou ještě neznám, takže mě překvapí obrazy nečekanými a já budu s vysoce pozvedlým obočím a otevřenou pusou zírat na večerní představení v němž účinkuje naše Země, její atmosféra, Slunce a někdy i výsledky či následky existence našeho druhu Homo sapiens. Jenže kde ji najít?
Naštěstí mi však bylo na základě mého dotazu nejmenovaným „vodním ptactvem“ doporučeno, abych vyzkoušel vyhlídku z Branických skal. A moc dobře jsem udělal, že jsem se touto radou řídil. Znám ta místa jen jako pohled vzhůru při průjezdu údolím Vltavy, ať už po jejím pravém či levém břehu. A najednou jsem stál na hraně toho strmého srázu a s úžasem zíral v dálky vzdálenější i bližší. Mé choutky byly toho večera zcela uspokojeny.
A těm, kteří by mě snad chtěli nařknout, že jen uspokojuji své hříšné chtíče, bych chtěl oponovat tím, že jsem tento pátek využil akce s názvem Noc kostelů a navštívil baziliku sv. Jakuba spravovanou řádem menších bratří sv. Františka, farní kostel Matky Boží před Týnem, dominikány u sv. Jiljí, františkány u Panny Marie Sněžné a krátce i selesiány u sv. Kříže. A i přes svůj poněkud vyhraněnější vztah ke katolické církvi musím přiznat, že noční návštěva chrámů doplněná o varhaní hudbu byla zajímavá.
