Tak jsem zjistil, že to za pár týdnů bude rok, co jsem sem naposledy něco napsal. Ale přiznám se, že se za to nestydím a ani neomlouvám. Nemám proč. Nikde jsem se totiž neválel a nelenošil, ale od loňského prosince buduju můj nový domov. A za to se nestydím už vůbec! Spíše naopak.

Že bude letošní listopad divoký, to jsem svým způsobem tušil už od začátku léta. Správně jsem totiž předpokládal, že široce rozkročmý postoj nad dvěma životními pozicemi, definovanou minulostí a plánovanou budoucností, bude dosahovat vrcholu a stane se tak doslova kulervoucím. A také jsem od začátku mého tušení věděl, že tuto fázi nejsem schopen nijak zásadně ovlivnit a že se ji jen musím pokusit ve zdraví přežít. Tak já se teda snažím…

Mám-li být upřímný, tak bych se nedivil, kdyby si dle četnosti mých příspěvků někdo začal myslet, že se jen válím a nic nedělám. Ale přitom vážení, opak je pravdou. Já totiž začal dělat něco velevýznamného. Něco, nač jsem dlouze čekal a ono to ne a ne přijít. A najednou: bác! Je to tady.

Ležím ve svém pokoji u otevřeného okna a dole v soutoku potoků vydatně hučí voda. A i když déšť ustal už před několika hodinami, stále slyším i kapky, které stékají z listů lípy a buku. Vzduch je krásně čistý. A nezebe. Dole v kuchyni chladne pec a vedle ní lišky na kyselo, které jsem uvařil k zítřejšímu obědu. V takřka jedenácti kilometrech nad chalupou tiše duní let z Berlína do Tel Avivu a já skrze jednu z okenních tabulek sleduji nakukující měsíc. Je mi krásně.

Přiznám se bez mučení, že příchod září byl pro mě celé dětství noční můrou. Končil čas kreativní volnosti a nastávalo údobí svázaného školního stereotypu. Zkrátka hrůza! Ale to je již dávno. Už jsem dospěl do věku, kdy si onu volnost mohu dopřát sám. A to bez ohledu na kalendář.

Povím vám, že poslední dny byly víc než náročné. Po letní dovolené jsem totiž zpět do reálného života neskočil ani rovnýma nohama a ani ladnou šipkou, ale způsobem, jež se lidově zove báchorák. A to z pořádné výšky. Rozpálený do ledové vody. Ale přežil jsem a teď se i konečně můžu ohlédnout za nedávno uplynulými deseti dny na Kysuciach…

Posledních pár dnů bych opravdu nenazval těmi nejlepšími v mém životě. Nějak se mi tuze zašmodrchalo několik komunikačních linií a já, ač jsem vše myslel dobře a chtěl jsem konat jen dobré, nebyl jsem pochopen a ani mi nebyla dána možnost mé činy vysvětlit. Zkrátka, byly to dny, které jednoho zcela vyčerpají a já přiznávám, že jsem z toho všeho už takřka padal na hubu. Ale…

Mám rád tu naši směs dialektů nejzápadnějších slovanských jazyků. A to ne tak, že bych se s nimi jen pasivně kochal, ale sám jsem i velmi aktivním účastníkem. Vždyť při každé z mých cest na východ svévolně přecházím z hovorové pražské češtiny skrze spisovný jazyk český k východomoravskému dialektu, který se v mé mysli pozvolna mění v stredoslovenské kysucké nárečie. A končím u makovsko-čadecké guralštiny, ve ktrej by sm vom ani pisac nevedzel. Tudíž mě vůbec nepřekvapuje, že například u banálního oznámení nálezu několika plodnic lišáka zprohýbaného (Hydnum repandum) jsem byl spoluhledačem nařčen z toho, že hovořím snad i korejsky.

Zamýšlel jsem se v posledních dnech nad otázkou, kde je konec našemu rozvernému Lubomírovi? Vždyť to není tak dávno, co ho bylo všude plno. Jeden z jeho pověstných večírků se před pár měsíci dokonce dokázal střetnout i s mojí snídaní. A nebyl by to on, kdyby se mi ji urputně nesnažil obohatit o vskutku silnou kávu. A nyní již delší dobu klid. Doslova ledové ticho. Kam zmizel ten, jenž jako málokdo dokázal vládnout delikátně černému humoru, na potkání rozdával sarkastické glosy a peprně okomentoval každý okamžik? Proč neslyšíme jeho nakažlivě řežavý smích? Známe odpověď!

Tak nám vyvrcholilo léto, vážení. A lživě si nanamlouvejte, že ne. Nejdelší den v roce je už za námi a odteď se už bude vše jen krátit a dozrávat. Veškeré květy se již přeměnily v plod, mladé ptactvo opustilo svá hnízda a kolouchové  k mateřskému mléku nesměle zakoušejí první pastvu. Vždyť ani se nenadějeme a máme tady podzim. (Živě vás teď vidím, jak teď nechápavě hledíte, co to ten blázen zas plácá za nesmysly.) Takže teď vážně…