Ufff!

Nevěřím vlastním očím, uším ani mozku. Připadám si jak ve filmu Davida Lynche a to rovnou v hlavní roli. Je to totiž asi 10 dní, co byla moje máma nezvěstná a já se z toho zhroutila. Psychicky i fyzicky. Je to asi 5 dní, co mi přišel pohled z nějakého kostela, že máma žije. A je to asi 2 hodiny, co mi volali dole z kavárny, že tam mám mámu. Hodila jsem jí klíče.

Vypadá jak klasická obyvatelka Florence, tedy Valetového údolí (tak jsem to tam nazvala podle krabicového vína za 23kč) a s sebou má kamaráda. Nebo milence? Co já vím. Prý jí zachránil život. Vesele nám vypráví, zatím co jsme nuceni čichat výpary z jeho nohou, jak cestují po republice, kolik mají kde nových známých a jaký má baráček někde za Plzní. To zní docela dobře, ne? Nedá mi to ale, abych nepoložila doplňující otázku: „A za co jezdíte tím vlakem?“ Odpověď od smraďocha mě zaskočila: „No, na černo přeci! Občas nás sice z vlaku někde vyhodí, ale dá se to. Mám všude kamarády. Dneska jsme měli skluz, protože nás vyhmátli někde v Hořovicích. Tam mám výbornýho kamaráda, vlastně je to můj bratranec. Tam to určitě znáš! Je tam jediná hodspoda.“ Mou námitku, že jsem v Hořovicích nikdy nebyla, jako by neslyšel: “ Ale jó, určitě jsi tam byla, pořádaj tam turnaje v šipkách!“ (Cože? Cože? Cože?) Máma se směje, evidentně je šťastná a taky je evidentní, že s Tomášem se nenudí a ten ve vyprávění pokračuje: „Tam jsme si dali dvojku vína. Teda já. Máma se toho ani nedotkla, přísahám. A vyprávěla Vám jak jsme se potkali?“ Odpovídám pomalu a můj výraz je podobný koním jenž právě doběhli Velkou Pardubickou :“Ne, nevyprávěla. Ale moment. To Vám jako nevadí, že jezdíte vlakem na černo? A kde bydlíte? U těch kamarádů?“ Rychlá odpověď: „No po charitách, dneska jsme tam dostali i polívku. Teda v tej Plzni, jinde tak hodný nejsou. Třeba v Brně, tam jsou svině, to Vám povídám. Tam vás nenechaj ani uprdnout. V tyhle charitě byli fakt dobrý. (máma přikyvuje) A dali mi tyhlecty kapsáče. Já je chtěl, protože máma má stejný, víš? Tak abych se vám jako líbil.“

Uff, no co bych na to měla říct? Asi „no super! Jsem ráda, že Tě máma má. Nikoho lepšího si k ní představit neumím. Popravdě jsem nejdřív trochu pochybovala, ale jsi úžasnej! Obzvlášť když jsi někde ve sv. Tereze dáš tu práci vytáhnout z obřích pytlů kalhoty ve stejných barvách jako má moje, jinak celkem normální, hrdá, krásná a vkusná máma.“ Ale zmohla jsem se jen na to hlasité: „UFFF!“

Chvilku bylo ticho, protože jsem se soustředila na to, jak vypustit vlnu tak silné energie, aby ho to samovolně nevystrčilo z okna.

Máma se potichu zeptala toho Tomáše, jestli tu zůstane spát. Mě se samozřejmě nikdo nezeptal a v hlavě mi běželo jak tohle jako vyřeším. Utekla jsem do ložnice, volala tátovi, rychle řekla co se právě děje a očekávala nějakou radu. Zmohl se jen na: „Ty vole…“ Tomáš mi začal vyprávět příhodu o bércových vředech a mě se navalilo a díky Bohu to Wlady viděl a zakročil. A tak máma se svým novým přítelem rozhodli vydat na procházku po Praze, že pak zapískají pod okny a máma půjde nahoru a Tomáš to prý na ulici zvládne. „Jsem vyrost v cirkusu, takže jako já zvládnu cokoliv. Tady jsem Vám napsal čísla na moje kamarády, kdyby jste potřebovali někoho, kdo třeba dělá instalatéra nebo kováře. U tohohle (ukazuje nateklým prstem na popsaný papír) vždycky práce, pak peníze. Nikdy jinak! A tenhle, ten mi dluží 180 000 korun, ale je to můj nejlepší kámoš. Ten mi je dluží, protože kdysi jsme se mimosoudně vyrovnávali, když jsem trefil jednomu frajerovi. No, jinak jsem byl u toho cirkusu klaun. Teda vlastně artista. Teda trenér artistů. A nebojte se, na mámu dám pozor, nesmí se hnout z dohledu. Já to chápu, mě neznáte. Já jsem zvyklej na všechno.“ A odešli…

Tak čekám až zapískají, předají mi mojí mámu o kterou jsem měla celou tu dobu, co jsem o ní nic nevěděla velký strach, ale teď už vím, že se o ní bát nemusím. Teď má moje máma super frajera a skvělej život. Jasně má nějakou tu chybičku, jako že občas chodí domů trochu „písklej“. To se občas stane. Že se Ti lidi mění před očima? To se občas stane. Že nepochopíš úplně všechno tak, jak bys jsi potřeboval? Ještě nad tím nemám nadhled, ale určitě až se zítra probudím, tak se tomu zasměju. Vlastně už teď se směju…