Ať se nám to líbí, nebo ne, zima se nám povážlivě blíží. A dle toho jak brzy nás tohoto roku opustilo veškeré stěhovavé ptactvo, čekám ji dříve než je obvyklé. I z toho důvodu není možno ničehož podceňovati, a proto vydal jsem se dnes do rozlehlýh polabských nížin za účelem polního pychu na zralých květech slunečnic, abych ptactvu, jež s námi zůstáva i za mrazivých a temných dnů aspoň trochu napomohl k přežití. A byl to dobrý nápad.

Po prodělaných zkušenostech nabývám čím dál většího dojmu, že trpím nějakou obrácenou formou Kesonovy čili dekompresní choroby. Po příliš rychlém sestupu z beskydských výšin do středočeské kotliny u mě dochází ke zcela vemenoidnímu otupění mozkové činnosti, Plezmerově disfunkci veškerého příčně pruhovaného svalstva a dežo-asociálnímu syndromu. A intenzita příznaků těchto diagnóz je přímo úměrná délce pobytu ve výšce nad 800 m.n.m. Nelze se proto divit, že se mi nyní, ani po deseti dnech od sestupu nedaří příliš nadechnout a vzpamatovat.

Když už je takové horko. Skrz všechna pootevřená okna ke mně doléhá teplotou zpomalený tep velkoměsta a s každým projetím tramvaje děkuji, že nejsem odkázán k užívání prostředků hromadné dopravy. Konstrukční řešení okének v těchto zařízení, vyjma klasických „zelených“ vlaků, nikdy nepřálo dostatečné ventilaci. Proto se mi nikdo nemůže divit, že představa osumnáct let starého autobusu Karosa, uvízlého někde v zácpě na přímém slunci ve mně vyvolává psychikou zmatené reakce termoregulačního systému a na čele se mi vysévají krůpěje potu. Zavírám proto oči a myslím na vyšší nadmořské polohy, beskydský vánek a jízdu s nebem nad hlavou.

Karlín je čtvrť (katastrální území) v městské části Praha 8, mezi Libní a Novým Městem. Je vymezena oblastmi Vltava – Těšnov – úpatí vrchu Vítkov – Palmovka – Libeňský most. Obec Karlín byla založena roku 1817 na někdejším Špitálském poli, v letech 1903–1921 byl Karlín městem. Karlín byl pojmenován na počest manželky císaře Františka I. Karolíny Augusty.

Já vám povím, že se mnů jaksi toto jaro cosi zamávalo. Šak sa mi taky od začátka zdálo jakési divné. Jak kdyby sa mu po tej zimě furt nedařilo nastartovať, jenom v něm cosi poblafávalo a né a né naskočiť. A mně s ním. Mohl sem sa mordovať jak sem chtěl, ale jak tysnutý pantokem mezi očiska to se mnů liskalo od ničeho k ničemu. A aj když sem zažíval kolikrát tak faň věci, nemohl sem sa pořádně rožnůt tak jak to slunéčko.

Tráva sa jak zelený ubrus pod modrým nebem natahuje a petrklíčů žlutých sů na něm lůky plné. Ptáčci si hnízda zpěvem zabydlujů, míza stromy silů vesny naplňuje, motýli si znova křídla vybarvujů a stařenky z chalůpek slunko vytahuje. Hlína aj když plná kamení znova životem voní a pod rukama sa z ní kvasné těsto rodí. Šak pec sa na ňho už hřeje a mladé trnečky sů mnů už v zemi zasazené.

Začlo to už dávno. Šak sme tady o tem už aj psali. Za obcházání beskydských lesů a obhlížání pofůlaného suchého dřeva v nich sme si s Camillkem už dlůho notovali, jak by sa nám hodil traktor. Žádné velké Zetořisko, ale takový malý, pěkný, doma dělaný, jak na nich v rádionkách po dědinách rajtujů. A potřeba sa stávala při spotřebě naší pece čím dál akutnější. A minulý týdeň sem seděl v kanceláři, když ně došla od Camilla zpráva, že sa zamiloval, aj s odkazem na inzerát na takového zeleného prgača aj s vlečků. A už sme v tem létali oba dva.

Prováděl jsem dnes dopoledne nějaké drobnosti v showroomu naší firmy, když tu se dovnitř vřítila mně neznámá dáma a s rozzářenýma očima mi začala sdělovat, jak je ráda že mě zastihla, a že přichází abychom dojednali to penzijní připojištění co jsme probírali již před půl rokem. Na mou námitku že ji vidím poprvé v životě a že si vážně nevybavuji že bych s ní jednal, si mě sjela pohledem od hlavy až k patě a zcela bezelstně prohlásila: „…a nebo že by jste to nebyl vy? Ale byl to taky nějaký takový pán přes padesát!“. Jediné na co jsem se zmohl, bylo: „…madam, odejděte“. A teď tady sedím a přemýšlím o penzijním připojištění.