Vymyslel jsem si už před časem takovou taškařici, že se v těch našich kysuckých kopcích pokusím navázat na dávnou tradici s názvem „domácí zabíjačka“. Přivedl mě na tu myšlenku sentiment a vzpomínky na dětství, kdy jsem se takové akce vlastně zúčastnil naposledy. Jak je v mém předsednickém případě jasné, nehodlal jsem takovou akci připravit jen pro sebe, ale s angažovaností sobě vlastní jsem do tohoto záměru začal zaplétat všechny své blízké kteří projevili jen trochu zájem a současně byli shledáni dostatečně odolnými a použitelnými pro akci, o jejíž náročnosti jsem byl přesvědčen hned od prvotních myšlenek na její uspořádání.

Přírodní rezervace Čížov slouží k ochraně lesních porostů na strmém členitém svahu při soutoku Sázavy a Kamenického potoka. Součástí rezervace je také ostře zaříznuté boční údolí a vystupující hřbet se zříceninou hradu Zbořený Kostelec. Z lesních porostů jsou zde zastoupeny květnaté bučiny, habřiny a společenstva suťových lesů. Ze zvláště chráněných druhů rostlin se v malých populacích vyskytují např. okrotice dlouholistá (Cephalanthera longifolia) a medovník velkokvětý (Melittis melissophyllum). Podél toku Kamenického potoka je bohatý výskyt kapradiny pérovníku pštrosího (Matteuccia struthiopteris). Hnízdí zde největší sova – výr velký (Bubo bubo).

Potkal jsem se před časem s jednou dámou. Pracovala tehdy pro jeden časopis jako prodavačka reklamy a náš vztah byl i přes to, jak jsme si několikrát pěkně popovídali, čistě pracovní. S dokončením obchodu se ale loučila, že už se asi neuvidíme, že s tiskem končí a odchází kupčit s diamanty. V očičkách mi zajiskřilo.

Miluju výhledy. To je o mně snad i všeobecně známo. A přemýšlím čím to je? Proč si vždy v tom okamžiku, kdy je vše pode mnou, připadám až extaticky? Asi proto, že závidím ptactvu křídla a jejich možnost letu. Tu dovednost vznést se a vše vidět s nadhledem. Tu svobodu nejít jen po vyšlapaných cestičkách, ale nést se přímo ke svému cíli. Tu možnost ulétnout všem pozemským nástrahám a nebezpečím. A náznak toho všeho asi cítím na všech těch vrcholech nabízejících výhled.

Sedě zvečera v kuchyni, přemítám nad slovy jimiž bych doprovodil obrazy s výjevy vzniklými na přelomu srpna a září tohoto roku. Natolik se nad jejich krásou rozplývám, že si nevím rady a vážím, zda vůbec mohu k náladám na nich zhmotnělých něco prostým textem dodati. Táži se i toho, kterému se zavřela paměť nad vlastní funkcí. Taky mi neumí pomoci, ač nad nimi zůstal ohromen. Já se ale nevzdávám a prahnu po řešení. Nemohu již dále setrvati ve stavu, kdy se o fotografie z tohoto nadmíru radostného času s Vámi nedělím. Táži se hlasitě znova a znova, když tu mi s přímostí sobě vlastní, napovídá kulturní referent: „…ty to moc řešíš. Napiš jim to jednoduše: „Zkoukni fotky vole. Tak tam bylo!“.“

Už od středy nevěřícně zírám, co s prostým lidem dokáže udělat jedna letecká tragedie a z ní pramenící perverzní orgie tuzemských médií, která dle mého soudu tentokráte překvapila i otrlé. I já jsem si krátce po prvních zprávách o skutečnosti, že to s chlapci „léplo“ o zem povzdechl, že naše vaše Nova své televizní noviny naplní tím nejdramatičtějším patosem. Ale že se toho takovým způsobem zhostí i média veřejnoprávní, to jsem opravdu nečekal. Detailní donekonečna opakované zpravodajství o takových morbiditách jako jestli vystavit či nevystavit rakve na Staroměstském náměstí mě dokonale odradily i od sledování zpravodajské ČT24.

Mohl bych se touto cestou velmi snadno stát jedním z mnoha stěžovatelů si na letošní léto, ale neučiním tak. Léto, i když už končí, totiž bylo krásné a i když jsme sem tam zmokli, tak ti kteří skutečně chtěli, si jej jisto jistě užili. I bez škvaření se na přeplněném koupališti za řevu rozjívených parchantů s kulisou stáda sádelnatých samic v bikinách z nichž vše přetéká, vůní langošů s kečupem, tím nejlepším z disca 80tých let v patřičné hlasitosti a vrchovatých odpadkových košů plných vos. A kdo se bez zmíněných veličin neobejde, může si dopřát Bibione.

Tak jak se to už v květnu stává, tak i na mě v tomto týdnu přišly choutky na nějakou pěknou večerní vyhlídku směřující na západ. Na takovou kterou ještě neznám, takže mě překvapí obrazy nečekanými a já budu s vysoce pozvedlým obočím a otevřenou pusou zírat na večerní představení v němž účinkuje naše Země, její atmosféra, Slunce a někdy i výsledky či následky existence našeho druhu Homo sapiens. Jenže kde ji najít?