Tož sa nám na svatů Kateřinu narodily pijavice. Začalo to to tým, že tůhů a vášňů po sobě lezli ti naši chlupatí dárečci po zdi. Tož sme je rozdělili, ale nakonec sa ty ludry kvůliva chvilce nepozornosti, vedůci od Stanikova močáku, spojili. Co sa dalo dělat. Při každé příležitosti sme potem Coco obhlédali ze všeckých stran a hádali, lesti z ní cosik vyleze nebo ne. Ze začátku to vypadalo, že ani né, ale potem to začlo.

Když sa podzim pěkně vydaří, tož je radost sa kolem sebe dívat. A jak vysvitne slunko, tož aj takový listopad vypadá jak podzimní květen. A kór když si radostno vyjdete s kamarádama na pěknů a veselů procházku. Třeba do Prokopského údolí.

Tož to, jak sme sa domlůvali snáď od jara, konéčně vyšlo. Šak né, že by sme sa nemohli rozkývať, ale proto, že sme celů dobu špekulovali, že na podzim to tam bude najpěknější. A nesplétli sme sa. V nedělu sme sa obudili, narychlo cosik zhltli a frrrr na sever k Českému Švýcarsku. Z téj naší matičky stověžatéj sme vyjížďali s čímsi škaredým šedivým nad hlavů, ale já sem nevěříl, že to vydrží, a to aj tak bylo. Už od Mělníka na nás začalo slunéčko nasísat. Až nakonec vylézlo úplně. Cesta utékla pěkně. Kamil řídil tak šikovně, že lesti mu eště raz někdo zebere řidičák, tož bude mět co dělat se mnů. S předsedů.

Tož sem sa po dlůhé době zase podíval do teho mojeho přemileného Holešova. A jak ináč, než že to tam převelice pěkné bylo. Šak taky aj vyšla moja předpověď, jak sem říkal už v červencu, že tak pěkný říjen sa enem tak nepamatuje. Enem škoda, že nám to už končí. Už máme toten rok po lavečkách dofůlané. Za chvílu nám začne fůkat za krčiska a budem sa scházat kdesi u radiátorů. Enem sa bojím, že nás čeká pořádná zima a sněhu užijeme tak, jak už dlůho né. Tož kožuchy a saně nachystat, ať nejsme zaskočení. Ale toten víkend sem si eště užil klid, slunéčko, mama koláčů napekla, no co vám mám vykládat. Po procházkách sem si jak starosta vykračoval, zdravým luftem pajšle provětral, cosik nového sa dozvěděl a aj srandy jakéjsi užil. Sů místa a aj lidi v nich, které je vždycky radosť vidět. Šak su za ně taky rád, jak jenom može předseda byt. A to není málo. Děkuju.

Začlo září a tož sme si vám vyjeli na pěkný hřibařský výlet na Kokořínsko. Děcka už sů ve škole, tož byl v lesi klid a hřibařská vášeň tak mohla byt víc než jenom ukojená. My sme totiž převelice šikovní. Ať už ide o špás, nebo o sběr lesních hřibů.

Tož sběračské vášně v nás nám zas nedaly spať, a tak sme sa vydali tým známým směrem, cosik pěkného pozbírat do košíka. Toten raz posilnění o Zdenku osobně a aj o naše psíky. Moja Coco totiž měla narozeniny a já sem jí to slíbil. A co předseda slíbí, musí byt.

Tož sme si se Šimónem vyjeli na hřiby. Pěkně bylo, teplučko, po dešťu… skorem nemožné, aby nerůstly. Cestů sme sa posilnili v zájezdním hostincu zvěřinovým gulášem a tradá. Dojedem k lesu a první co vidíme, dvě baby s děckem a dvuma košama plnýma hřibů. Tož už z dálky na ně volám: „robky, to už nikde ani nemusíme chodit, vy ste všecko vyzbíraly“…ty sa smíly, že né, že je teho plný les… Tož navnadění jak dvě fretky sme vlétli do hůščí… a nikde nic… všecko vyzbírané… hamižné baby s nošama šecko vyzbírali. Su zvědavý, nač im teho tolik je, ale možná ně to Zdenka vysvětlí. Ale přiznávám, že jet na hřiby v nedělu po poledni, néni najlepší čas, ale my sme sa nevzdali. Vylézli sme na kopec, cosik smotali, popřemýšlali, lesti to néni aj tým, že steklá Zdena na služebni nedělá jakési kůzla, že když ona nemože, tož nikdo a rozhodli sa vydat šáším a chabaščím na palůčky, kde sa nikemu nechtělo. A nebyl to zlý nápad. Už sme je tahali za klobůčky z mecha… suchohřiby, praváky, kozáky… šecko zdravé, radosť nepředstavitelná.

Začíná léto, akáty kvetů, pšenka sa zelená. Vy sedíte na kopcu, dívete sa jak slunko zapadá…..no nádhera. Musíme si ten život užívat! Přinejmenším já sa o to pokusím. Drže mi pěsti.