Zdá sa vám začátek letošního léta cosi chladnější? Těžko si ale toto možů mysleť aj obyvatelé nekdejší Persie, dnešního Íránu. Země, kde sa k předsedování už před rokama dostali frustrovaní fůsatí fanatici a kteří si za prezidenta dosadili frustrovaného fůsatého fanatického trpaslíka. A kteří sa včil třepů o koryta, a tým čeho sů schopni dokazujů čím sů. Sprostýma vrahama. A o to horšíma tým, že tak jak to tady už bylo nekolikrát, navléklí do hábitů vykřikujů že to všecko dělajů ve jménu Božím. A ať Boha nazývajů jak chců, tak podle mojich skromných znalostí teologie to znamená že to dělajů z lásky. A to sa mi nejak nezdá. Proto sa tůto fatwů obracám k národu Íránu ať sa nedá a všecky toty fůsaly s lásků nakope do řiti.

Léto se blíží, a mnozí z vás už jistě přemýšlejí kam se v čase dovolených, zaslouženého odpočinku všech pracujících vydat za plnohodnotnou rekreací. Připravili jsme pro vás malého průvodce který vám snad napoví správný směr.

…je temu asi týdeň zpátky. Né že by se ně ináč nezdály, to ně v tej hlavě furt cosi léce, ale žádný si nepamatuju. Až na toten. A musím řéct že je to tak asi lepší. Z takových snů by asi kolikrát zatřepalo s barzkým.

Coco doovulovává. Jednodušeji řečeno, končí jí ovulace. Končí tím radostné tři týdny v jejímž závěru byla má milá schopna počíti další potomstvo jejichž počet by tímto již zcela jistě překročil číslo dvacet. Drahý partner výše zmíněné, pavouček křížený s myší jménem Chanel tráví krásnou dovolenou ve spanilém a námi všemi mileném městě Plzeň, takže jsme zůstali sami. Já a Coco.

Nestává se mi často, že bych den začínal důkladnou prohlídkou protiatomového krytu kde se zastavil čas nejméně před dvaceti lety a kde jsou všechny ty neuvěřitelné věci pořád na svém místě. Nutno ovšem podotknouti, že do dnešních dnů je kryt jednou týdně kontrolován zodpovědným pracovníkem a vzduchotechnika se automaticky zapíná na chvíli každý den.

Je teho na světě málo co si zaslůží tolik oslaviť jak to když začíná máj. Když sa rozvijů aj ty najospalejší pupence a jeden začne přemýšlat lesti by nebylo lepší sa schovat kdesi do stínka. Kór když máte takové sůsedy co vám nedajů pokoj než do vás natlačijů minimálně štyry slivovice.

V jedněch internetových novinách jsem se dnes dočetl, že zítra, dne 9. května roku 1974, tomu bylo poprvé, co vyjely oficiálně první soupravy pražského metra. V metru se toho od té doby hodně změnilo, nebo možná ne zase tak mnoho, protože mi někdy připadá, že některé vlaky svým vzezřením dobu svého vzniku nezapřou a na trati jsou snad už od uvedeného roku 1974. Co se změnilo ale určitě, je většina názvů stanic a délka linek. Na datu spuštění metra, názvech stanic a délce linek možná ani tak nezáleží, protože jsem si vzpomněl, že ve své sbírce fotografií a obrázků v elektronické podobě mám snad ten nejstarší plánek pražského metra. Níže jej pro potěchu duše přikládám.

Těžko sa začíná psať po tych dvuch měsícoch co sem byl umlčaný. Takových věcí sem za tu dobu zažil, ale psať o nich už nejde. Už sů pryč. Ale dívám sa včil na ty fotky co sem nazbíral, a vidím že to bylo veselé. Tož to udělám jednoducho. O ty obrázky sa s vama podělím. Snáď mě nikdo ze zobrazených nezapleští.

Už pár dní sem vám cosi cítil za krkem. Furt sem sa ohlížal co že z kama nakůkne. Ale za nic na světě ně trknůť co. A přitem všady aj nápovědy. Až sem z teho byl jakýsi přikrčený a zaškňůřený. Ani z baráka sem pomaly nevylézal a radši pavůky vymetal. Nic vám faň když nevíte z kama co. A až dneska večer ně to začlo docházať. Já sem úplně zapoměl skrz inšího čekať to, co sem už toťkaj vzpomínal. S narcisama ve váze. Jak čerstvo obuzený jezevec postavený do zimy, hladný a nevychráněný. A z teho mi před tým čumáčiskem přelétne jedna děvčica. Taková vlaštovka. Z ničeho nic. Až sem z teho musél předloňského šípkového musel naléť. Šak sem ju neviděl takovů dobu. A zas, tak jak to ona umí, donésla radosť která ně obudila. S ňů sem toteho roku poprvé uslyšél jak sa v parku kdosi směje na lavce a není to scala. A mě sa udělalo moc faň že je to už tady. Tož vitaj jaro!