Projíždím Ústím nad Orlicí. Městem které je mi tak známé i přes to, že sem v něm nikdy nebyl. A to sem si to vždy tak plánoval. Tolikrát sem přemýšlel jak asi vypadá, jací v něm žijí lidé, jak v něm tepe život, jaké tváře se v něm dají zahlédnout a jaká tajemství jsou v nich napsána.

Dnes je to už třicet let, co se narodilo světově první dítě ze zkumavky. 25. července 1978 se ve Velké Británii narodila Louise Joy Brown. Technologie, díky níž byla stvořena, byla vyhlášena za triumf medicíny a vědy. Zavdala však důvod k nejrůznějším představám o možnostech špatného zacházení s budoucností.

….nedám pokoj, a zas s nima budu otravovať. Šak co mám dělať když pomaly nemám inšího zážitka než že kolem nich lécu. Ale snáď to za chvílu bude končiť a postarajů sa už inší.

Dnes sem u práce poslouchal ve sluchátkách rádio Praha, a měli tam nějakou diskuzi o alkoholu, a prim. Dr. Nešpor tam vesele jak to umí jenom on vyprávěl o tom, že se k nim do blázince dostávají lidé v takovém delíriu, že si třeba myslí že sa jim doma vyklubalo deset psů. Já delirium myslím nemám, mě se jich doma nakotilo sedum. Ale tak za měsíc už by pomalu mohli začít mizet. Nechcete mi s tím někdo pomoct ? Lepší nenajdete.

…..je neděla půl desáté večer a já sem si konečně lapl na řiť. Došla za mnů už v pátek Maňa, a já neposedím. Kdybych vám měl vypočítať všecko co sem kvůli ní musel udělať za poslední tři dni, tož ně budete měť za blázna. Aj záclony sem s ňů na mašině šil. A furt nemá dosť.

…..je to tak tři štyry dni zpátky, co sem si řekl že tym malým zkusím ohříť cosi mléka a rozšlehať v tem trocha tvaroha, piškotů a medu. Coco má chudera už cecky tak vytahané, že když de cosi rychlejší, tož jí ty dvě podélné řady o sebe pleskajů. No, tož sem to nachystal, že ať si pomalu zvykajů, že jim když tak dám vyzkůšat na prst a Coco to dojí. Ale prd. Sem tu misku ani nestačil položiť na zem, a už byli v tem. A né že pomaly ochutnávali. Ale čuniska až po oči do teho a mlaskajů jak malé prasacka. Tož potem aby nerostli.

….tož si představte, že sem sa s tým mojim poletováním dostal dneska až kdesi za Čáslav. A jak sem tam jel kolem teho letišťa, tož sem konečně na vlastní očiska uviděl ty naše tryskáče. Asi jak tady máme tu ministersků gazelu Lízu, tož musijá byt furt v luftě kdyby neco. A povím vám, že to vypadá na pěkný prkač. Já to mět, tož nelécu s ničím jinším.

….sa jezdí po výletoch. A toten raz sem musel moc neveselo tam kde to mám snáď najrači ze všeckého. Tam kde su vlastně najvíc doma, a kde bych raz chtěl snáď aj umříť. Teď sa to vyplnilo jednému který najspíš chtěl to samé. A já sem sa za ním byl rozlůčit. Zasypať ho hrsťů kamení aj z vlastní ruky. Osirela Zlamaná. Už nebude co bývala. Nikdy. Ale eště žije. A co budu žit já tak žit bude. Pro památku všeckých, kterým sa tam vyplnilo žit žvot takový jaký žili a byli tam šťastní. Byli tam doma. Sbohom Štefan.

….mám ten dojem, že sa v posledních dňoch nikdo neumí baviť o ničem jinším než o dovolené. V rádiu a v televizi dokola bečijů že jich do Chorvatska nechců pustit s uzeným a lančmítama, nebo kolik jich co bude stáť v Bibióne. Sa přiznám, že mě by nikdo na takový rajz nedostal ani kdyby mě za to platili. To já si už delší dobu kuju inší plán. Já chcu jeť vlakem na Sibiř k řece Leně. Do Jakutska.

….no, povím vám že jsem původně přemýšlal že to nazvu „víkend v obrazech“, nasázám sem fotky a půjdu spat. Bylo to jakési náročnější. Ale nemožu si stěžovať. Tak jak včil mě huba od smícha už dlůho nebolela. A to je dobře, …..jedině dobře.